Cestovatelské tipy a rady na cesty

Tipy pro cestovatele, užitečné odkazy, zážitky z cest a cestovatelské fotografie.

Díky za navštěvu našeho cestovatelského webu použijte náš RSS feed
a budete informováni o posledních cestovatelsých tipech.

07_paradoxy a postřehy z Albanie – červen 2014

Uloženo v : Albanie napsal facero

Čvc.3,2014

Paradoxy pozorované v Albánii.

Když jsem si už dovolil vybrat pobytový zájezd s putováním po Albanii, tak jsem se taky na to snažil připravit. A tak prvním poznatkem je, že o Albanii se toho předem moc nedovíte, ale pokud ano, tak je to moc strohé a téměř vždy zaměřené na prožité potíže s cestováním. Ale protože už jsem do Albanie jednou nakoukl, někdy v roce 2006, tak mohu už i posuzovat vývoj v albánských poměrech. Článek popisující zážitky z roku 2010 ještě popisuje horor při pohybu Albánií a to hned na hranicích s Černou Horou. Samopaly, čekání 40 minut bez šance to urychlit. Ale my v roce 2006 projížděli kolem buněk, kde se pohybovali úředníci v bílých pláštích, auta najížděla do jámy plné tekuté desinfekce, a zrychlení přesunu se dalo realizovat tím, že řidič znalý poměrů strčil do kapsy bílého pláště jakýsi ten obolos- úplatek a jelo se hned. Nyní v roce 2014 tu vše jede jako po másle, osobní auta plynule, autobus si počkal už jen 30 minut, protože ještě pořád ověřují čísla pasů. Ale i jedna cestující majíce jen občanku se do Albánie s námi protáhla. Měla z toho dopředu nedobré tušení, ale šlo to.
Na autobus už nikdo nenajížděl, protože měl na silnici hmotný respekt, takže asi proto se tento jev nedal vypozorovat. Ale stav silnic je hodně zajímavý. Do Skadaru je cesta novější, v roce 2006 byla úplně nová a tehdy jsme předjížděly krávy s doprovodem či s vozem, tentokrát už se nic takového nedalo na této silnici vidět. Most popisovaný jako provizorium, kde se jezdí podle světelné signalizace a je to horor projet, tak ten tu stojí už jen jako lávka pro cyklisty a pěší a kousek od něj po proudu je most nový širší, dvouproudový. A hned na druhém břehu už je spousta nových objektů nabízejících občerstvení, ale i četné myčky s benzinkami. Prostě změny jakési jsou vidět. Ale dál pak už se dalo zaznamenat že koncepce výstavby silnic není, protože jedeme po normálnější silnici a najednou se to promění na polní cestu, která je vedena kolmo na silnici po které jsme právě jeli. Když je překodrcáme, najíždíme na něco co je označené zelenými cedulemi a dá se z toho usuzovat, že je to asi dálnice. Má to čtyři pruhy, je to sjízdné a celkem i rovné, řidiči autobusu to udělá radost, že se může trochu rozjet, ale chybí bílé obruby, nejsou svodidla a v protisměru jede cyklista, sem tam ten koník s povozem. Bez varování se brzdí a to hodně prudce, protože pojedeme i přes most a před ním je prohlubeň tak dokonalá, že to je vlastně obrácený retardér. A pak sjezd po téže zpomalovací překážce. A pak je dálnici konec, a je další benzinka. A jsou už i takové, stojí několik ojetých ojetých náklaďáků, na terase ve stínu čekající obsluha, která ožije, když dav spěchá na WC, a pak má ještě větší radost když si koupí i kafíčko za 50 až 100 Leků.
No a protože jsme tu i chvíli postály, nafotil jsem nyní běžné ceny benzinu, a to co v roce 2010 bylo ve vzpomínkách cestovatele za litr benzinu 120 Leků už stojí 180 Leků. Ale taky v tomtéž článku o Albánii jsem se dověděl, že za 1 euro se tehdy dostalo 120 Leků, a nyní už je za 1 euro 137 Leků. Takže to vychází na stejno jako u nás. (1 Lek je 0,20 hal) No a pak jedete zase po silnici úzké poničené, takže přesun v délce asi 300 km je téměř po celý den.
Další kontrast bylo pak místo, kde jsem viděli počátek stavby dálničního pruhu. Tady už v 15.00 stála veškerá mechanizace na začátku stavby, nikde ani živáčka. A technika kvalitní moderní, tak jako na stavbách u nás. Prostě proč by se spěchalo s výstavbou. Kolem tohoto místa jsme projeli náhodou dvakrát a byla to pořád stejná situace.
No a pak je tu den „D“, kdy si to řidiči chtěly vylepšit jízdou po lepší silnici a tak volily i delší trasu do Beratu, ale měli smůlu, protože na silnici se zahájili stavební práce. Ale stavební technologie jaké se používají u nás, to prostě nebyly. Nějaké upravené podloží, které by pod vrstvy šterkodrtí patřily vidět nebyly, zato byl rozhrnutý štěrk až do okolní trávy a původní příkop se někde vypařil. Viděli jsme mohutné zářezy, viděli jsme i betonové neizolované bloky propustů nachystané k zásypu, ale vše bez jakékoliv izolace. A jelo se cik cak, bez dopravních značek, které tak často i u nás avizují stavební práce na silnici, takže celou cestu jsme z oken autobusu ani netušili kde jsme, jen sem tam se objevila cedulka s vyznačením odbočky, ale bez kilometráže. Když náhodou taková informační značka byla, pak malá a měla i kilometry do cíle. Ale mohu přísahat, že 38 km jsme jeli hodinu a půl.
No a je tu paradox okolní výstavby. Kolem silnic a silniček jsou rozestavěné domy. Připadalo mi to že to bylo celých 300 km našeho přesunu mezi Skadarem a Vlore. Tak velké a časté, že by podle toho v Albánii mohlo žít asi 2x až 3x více lidí než v současné době. Kdo tam asi v budoucnu bude bydlet, to je záhada. A stavba samotná, to je obvykle skelet, na přízemí stín nad celým půdorysem, jen prázdná plocha přízemí, na patře volná plocha a suší se tam prádlo, někde tam je i odložené auto, co už nejezdí, ale co kdyby se opravilo a bylo k užitku. A teprve na třetím podlaží je vše dokončeno i s vnější fasádou, okny z plastu, záclony, na balkoně květiny. Někde měly málo peněz a tak je to dům přízemní, ale na rovné střeše trčí armatura na budoucí patro, co kdyby ještě byly peníze na dokončení. No a pak jsou tu novostavby, kterým se mohou rovnat vily v Itálii či Řecku, honosné, s palmami, předzahrádkami obrovskou vydlážděnou plochou a nad vjezdem nápis restaurant, hotel, pizza. Někde to navazuje na zázemí benzinky a k tomu nesmí chybět myčka aut. Ta jediná plní svůj účel, protože silnice jsou skutečně prašné. No a pak jsou tu domy, které vypadají jako sklady, haly, výrobny či co. Fasáda prosklená a vy máte dojem, že to je západní Evropa. Ale když jste u toho, tak jen na přízemí se něco pohybuje či dělá, či skladuje a každé další patro je bez užitku, prázdné. Ale jsou i stavby a hned několik vedle sebe, kde je v každém objektu prodejna nábytku, sedaček, postelí, židlí, ale kdo to koupí, když proti tomu se vidí nedokončené domy, bytovky hotely. Prostě paradoxy ekonomického chaosu. Kapitolou samou pro sebe, je něco co bývalo železnicí. Jen se divím, že jim ještě nevytrhaly koleje. Ale asi je to proto, že ani nebyly pořádně vidět. No a to poslední co je, to co je až nebezpečné, to jsou odpadky. Odpadky jsou všude, nikdo je nelikviduje. Plechové kontejnery nejsou tady proto, aby je někdo vyvezl, ale jsou plechové proto, aby se v nich odpadky daly podpálit. A pak to tu taky pořádně smrdí. No a když jsme kolem odpadků nafotil černou krávu, tak to byl vrchol hospodaření s odpadem. Řeky jsou kalné a kolem, kde se člověk podívá, tak je vidět ještě nezarostlé hromady odpadků. Prostě hrůza pohledět. No a vrchol všeho bylo pozorování jedno horké odpoledne. Lenivě jsem na lehátku pod hotelem pozoroval dění kolem silnice. V zákrutě silnice je odstavený plechový kontejner. Kousek od toho je v buňkách prodejna čerstvých ryb. Najednou vidím, jak z prodejny mladík nese dva kbelíky něčeho. To rozhodí po okolí a to až na kameny mořského břehu, pak přiletí hejno racků a vybírají co se hodí. Jak to tam smrdí rybinou už vím, ale pak přijela výletní hotelová loď. Samozřejmě, že se na lodi cestou nahromadily odpadky. A tak stevart vynáší dva kbelíky, vyhodí je do vypáleného kontejneru. No a vrchol všeho je to, že tu pak zastaví auto s rodinkou. Vyndávají věci k poležení u moře a jdou přes tyto odpadky a najdou si klidné místečko u vody. Prostě místní už ten smrad a ten hnus ani nevnímají. Takže náprava v tomto směru bude asi zdlouhavá.
Ještě se zmíním o výstavbě ve městě Vlore. To se mění po roce 2002 do hotelového komplexu budoucnosti. Ale silnice nemají vyznačeny přechody na velkých křižovatkách jsem neviděl semafory. To co už vylo dokončeno má vytrhanou dlažbu, to co tu bylo dříve dlážděné, tak je prorostlé trávou. Parky na pohled existují, ale údržba tu není vidět. A když vzhlédnete k výšinám nových hotelových objektů, tak jen málokterý vykazuje, že by byl plně obsazený, spíše je většina těch co mají fasády, ale okna nejsou všude osazena. Jsou takové, které mají jen skelet, či jen vyzdívku a stavba stojí. A pak tu je ještě jedna záhada, která je závislá na tom, jestli půjde elektřina. Už jsem si myslel, že se to zlepšilo, ale problém asi trvá. V roce 2006 byl před obchodem na ulici agregát. A my na vlastní oči viděli, jak se holičovi zastavila elektrická mašinka, on nechal rozdělaného klienta, vyběhl na ulici, nahodil agregát a napůl vystřihanou hlavu dojel. To už jsme nyní neviděli, ale večer po 21 hod, najednou vše zhaslo, ventilace při 32 st.C přestala chladit, tma že nebylo ani vidět kloset na záchodě. Tak tohle by se mělo dít v novem hotelu, to klienti neberou. Takže nevím, kdo na tom prodělal, a plánuje vzestup Albánské populace k lepšímu. Prostě jsou to pro mě obrovské paradoxy, ale snad i příležitost pro naše moudré hlavy, jak zaměstnat mladé inženýry. Ale po zkušenostech s ČEZ v Albánii to ani není reálné, že by jsme mohly jako stát pomáhat. Takže závěrem bych rád upozornil na to, že se musíme snažit i my čerpat evropské peníze dokud je příležitost, protože pokud Albánie bude do evropské unie přijata, všechna pomoc půjde jen tam a tam se propadne do černé díry. Albánci obdivují Ameriku, tak snad jim ona pomůže. Závěr článku co jsem si pročetl před cestou z roku 2010 se v závěru zamyslel nad tím, jestli stojí za to do Albánie vyjet. Ano stojí to za to, i když po vlastní ose to musí být odvážné rozhodnutí. Zamyslel se ale také nad tím, jak asi vidí v podobném světe nás tady doma v Česku.
Já jsme pozoroval malou a pomalou změnu. Snad se to zrychlí a snad bude pořád zřejmé, že ta naše zemička je trochu disciplinovanější.
Náš pobyt se dostává ke konci a tak tu mám jeden povzbuzující kontrast. Jeli jsem až na úplný jih Albánie, k hranicím Řecka a do míst, kde by se snad i dalo přeplavat na ostrov Korfu. Cestou jsem měli pořádné stoupání na Llogarský průsmyk který leží ve výšce 1027 m n.m. A pak zase neskutečné klesání až k hladině moře s překrásnými výhledy. No a cestou jsem pozoroval zcela jinou krajinu a zcela jiné hospodaření s pozemky. Upravené nudličky s vinnou révou, kukuřicí, meruňkami, dokonce i postřikovali zelené plochy. Prostě lokalita, kde se hospodařilo a bylo to hned znát. Když jsem se touto krajinou s nádhernými panoramaty hor prodraly do borovicových lesů, byly tu na vyhlídkových místech hotely a restaurace, které byly svým vzhledem a čistotou okolí hodně podobné stavbám které běžně najdete na cestách Evropou. Prostě zase paradox s kladným významem, tady už to je zcela něco jiného. Ale pozor, abych zase jen nechválil. Stačilo přejet průsmyk a zase tu byli skládky odpadků. Ve volné přírodě, kde by to nikdo nečekal, tak se sype na svah pod silnicí hromady odpadu.
Další z paradoxů, to co se popisuje jako místo, kde je koncentrovaná vojenská námořní síla Albanie, kousek od města Dhermi, kde stály dříve ponorky, už jsem viděl jen jednu námořní lodičku v šedé barvě před zavřeným tunelem, kde dříve tyto ponorky měly skrýš. Objekty kasárenského zázemí bez střech, a postupně demolované. A pak taky zjištění, že alespoň některé slouží jako místo pro sušení voňavého koření oregána, které tam asi nanosili místní cigáni, kteří kousek od nich mají něco jako ubytování. Letmým pohledem z auta jsou na tom asi stejně , ne-li hůře jako cigáni na Slovensku.
Ale co je v této lokalitě zajímavého, už tu bylo jen normální množství benzinek, tedy ve městě jen jedna. No a celá silnice, podle kilometráže mezi Sarande a Vlore v délce 123 km, měla zcela hladký povrch, sice svodidla jaksi chyběla, i když ty srázy by si je kvůli bezpečnosti vysloužily. Jen v jednom místě silnice jaksi po deštích popojela a tak se muselo jet pomalu. Ale že by bylo předem známo, že se něco bude dít, tak to zase ne, to je tady asi zbytečné používat dopravního značení.
No a tak tento jeden den poznávání by už další paradoxy ani neměl, ale jeden takový malicherný snad ano. Když jsme dojeli do Butrintu, tak jsme byli upozorněni na to, že se kolem nás po výstupu z autobusu slítnou cigánská děcka a budou vnucovat nesmysly a žebrat. A my vystoupíme a nikde nikdo, i když tam už před námi stáli další tři autobusy. Pak jsem ho po prohlídce areálu narvaného historií spatřil. Seděl skromně a nenápadně v hospodě a měl na ruce takové ručně dělané náramky, ale nevnucoval se. Takže i v tomto směru se tu něco změnilo, tentokrát k lepšímu. Tak tohle vše jsou paradoxy, které nám přišli na oči.
A o něco později doplňuji další poznání. V telvizi jsem viděl cestomanii z roku 2006 s názvem pod křídly orlů, o Albanii. Byly tu záběry z míst, která jsme také v roce 2014 navštívili. A to co bylo tehdy už dávno není, vše se za tu dobu změnilo k lepšímu, vzhlednějšímu. Vidět tento film a poznat skutečnost, to je skutečně poznat změny k lepšímu, i když jsem se celou dobu věnoval hanění.
A jaký mám závěr ? U nás se totalitní režim ukončil před 25 lety a z tohoto zakonzervování doby jsme se jaksi výrazně neposunuly, staveb, které by nás posouvaly vpřed moc nepřibývalo. Tady i když to je neorganizované bez investiční návratnosti, se po změně režimu událo mnohem víc. Tolik nových domů, objektů k podnikání, tolik betonových monster, to se u nás neobjevilo. Prostě Albánci se pohly výrazně dopředu, teď jim chybí rozumné vedení a směřování. Někdy se to tu možná i hodně výrazně změní, zejména pokud začnou řešit likvidaci odpadů, silniční sítě a železnici. Protože přesunout se z krásami na vzdálenost 123 km a jet to celé 4 hodiny, to neprospěje růstu zájmu o rekreační pobyty. Závěre mohu dodat, že Albanie je země, kde můžete pozorovat z odstupem vývoj civilizace mezi obdobím socializmu a toho co tu je nyní, co nelze ani pojmenovat. Doporučuji vyrazit a taky si něco ošahat. Příroda tu je krásná, to je fakt, památky tu jsou teprve objevované a proto i toto je zajímavé.