Cestovatelské tipy a rady na cesty

Poslední dva dny pobytu na Ischii, u kterých je na co vzpomínat

Byl pátek 23.června a svátek měla má žena. A protože vzpomínání je tentokrát delší, dávám archiv fotek také hned na začátek pro ty co nemají čas vnímat případná doporučení a dobré rady.

[prohlížej jednotlivé fotky]

◄123456►

Tady je to vzpomínání :
Takže jsme si po ránu připili na zdraví a řekli si kam bychom mohli zamířit. A protože se snažíme držet tradici, už hned při prvním postávání před odjezdem autobusu v Ischia Porte, po našem příjezdu na ostrov jsme si koupili celodenní jízdenky na autobus za 3.60 eura, mohli jsme tento plán uskutečnit. Po snídani jsme tak nasedli na konečné v S.Angelu na bus linky CS a vyjeli za poznáním ostrova. Protože tato linka nás vezla směr Fontana, Barano do Ischia Porto na konečnou. Jeli jsme asi 45 minut a seděli. Cestou jsme mohli pozorovat změny podél klikaté silnice. Jen za Serrarou se zviditelnilo museum, když tam někde v zákrutě, umístili hlavu nějakého egyptského krále. No a pak ještě někde byl provoz řízen na světla, protože tam staví něco, co bude někdy i možná novým hotelem. Jinak „dědkové“ pod rozkošatělými stromy u kostela ve Fontaně s hrnky kafe od Pepina pořád na stejném místě, jako by tam zarostli do svých laviček.
Pak přišli Nitrodi, které jsou také více zřejmé, protože reklama je viditelnější. No a pak už nic nového, vše při starém, zejména hrozné popojíždění v Ischia Porto, protože tu je úzká silnice a ještě tu parkují občas nemotorné řidičky, co nepřistaví auto kolama až k obrubníku, nebo mají o něco větší auto, tedy i širší auto, než tu je běžně zvykem.
Pak nám před nosem ujela linka číslo 12, která jede přes Compagnano, ale také v jenom směru zajíždí na Cartaromanu. Nám pak jela v 11.15 hodin linka číslo 13 a ta jezdí v opačném směru. Prostě tentokrát jsme byli nejdříve u kostela v Compagnanu, kde se musí vystoupit. Kostel z venčí chátrá, ale uvnitř je jako nový. Typické je tmavé lemování pod klenbou kostela. No v tichosti jsme si ujasnili v chladu kostela, že to musíme dnes zvládnout a vyrazili jsme k našemu cíli. Po ulici Piano Liguere. Ta je zpočátku ulicí, kde bydlí v bytových domech ta nejnižší třída na Ischii, kde manželky jen perou a tak psí exkrementy převoní vůně pracích prášků a co je zcela samozřejmé, slyšíte tu pravou lidovou italštinu za otevřenými okny bytovek u kterých už opadávají omítky. Ale to patří k poznávání ostrova také. Na konci u posledního baráku o třech podlažích se musí odbočit ostře do vrchu a teprve na rohu kamenné zídky je asi na Ischii tehdy dříve, první mramorová deska a názvem ulice Piano Liguere. Dnes to tu je už úplně jinak, protože každá ulice má jednotné provedení s názvem ulice na každém počátku a konci.
A pak se stoupá a stoupá a dá to odhadem takový výškový rozdíl 300 m, pořád šikmo vzhůru. Sem tam je i zábradlí a neradno zde jíti po dešti. Jdete po silnici, kam ještě i zajedou auta a vy při té námaze ze stoupání přemýšlíte, jak to ta autíčka dokážou vyjet a jaké musí mít pocity když jedou dolů.
Stoupáme v době, kdy začíná polední siesta a tak nás předjíždí téměř každý domorodec co si za úděl zvolil bydlení právě zde. Pak se objeví jeskyně a v ní odložené motorky. Vždy to fotím, protože poprvé jich tu odloženo bylo šest, nyní už dvě staré a jedna jinak zbarvená. Stojí tady také dopravní prostředek, který jako jediný může něco dovézt dál. Je to takový ručně ovládaný „pásák“. Musíte s ním jít a on vám vyveze náklad. Představa, že tady pak má někdo restauraci je děsivá, ale restaurace tady je a my k ni kráčíme.

poslední pohled na Ischia Porto pohled na hřeben s nejvyšším bodem Epomeo

To je ta naše tradice. Je v upravené stavbě mezi domy, které tu stojí jako první na ostrově a jsou asi z 8 století. Celá oblast se nazývá Piano Liguere.
Dospěli jsme k vrcholu, je tady lavička a kovový kříž. Je tu i značení cest, jakoby se někdo ale učil malovat šipky. Ale něco je lepší, totiž že od spodu je značení cedulkami jako to známe odjinud, bílo červená a sem tam i číslo 503. To pak víte, že jdete dobře, kdyby jste si to náhodou chtěli také zkusit.

když tady dojdeme, máme to nejhorší za sebou a jde se do hospůdky

No na lavičce se musíte napít, potřásli jsme si rukama, že i tentokráte jsme to zvládli a že nás nekleplo. To víte když je Vám 70 či jen o něco méně, to je k radosti takový výkon netrénovaného důchodce.
Pak už jen kličkování mezi starými domy, sem tam vypadajícími, že to někdo opravuje a pak se po levici objeví i brána s nápisem Restaurante piano Liguere.

a už si hledáme místo k posezení v Restaurante Piano Liguere ale má nádherné vyhlídky na moře

A už jen pár schodů a jste v cíli. Objeví se náš známý Jiro, který nás už bude obsluhovat po 14. Ví o nás že jsme z Česka, poznal nás a ptá se kde máme kamarády. Musíme je omluvit a taky se omlouváme, že tentokrát jsme nepřivezli na ochutnání to naše české pivo v plechovce, ale omezení leteckou společností nás maximálně omezilo na váze.
Ale jako obvykle je tu výprava turistů, jsou to Italové a jedí, pijí a pějí. Mají dobrou náladu a Jiro ji vylepšuje, když donese místní pochoutky na přilepšenou, jako třeba fíky a meruňky v misce ze zahrádky, co tu má kolem stavení. Nosí džbánky vína a ledovou vodu v petkách. Italové papají masové dobroty. My si sedli tak aby jsme se kochali pohledem na Capri a objednali jsme si hned po radostném setkání hranolky, víno a chlazenou vodu. A tak jsme tu mlsali a kochali se pohledem z nedozírné dálky a bylo nám fajn. Italové nás svou radostí ze života jen inspirovali. Pak se platilo a oni měli přednost. Co platba, to ještě přípitek s panem domácím Jirem a tak jsme dlouho čekali, než došla řada na nás. A pak jsme už mohli zaplatit, celkem jen 13 eur za dvoje hranolky a bylo jich dost, půl litra vína a velkou vodu.
Cesta dolů byla prašná, protože prý tady už 6 měsíců nepršelo a studna vyschla a jen občas nateče malounko vody. Ale i toto odlehlé místo má vedenu hadici k vodovodnímu řadu.
Cesta zpět je po úbočí, občas velký padák s nutností se přidržet uvolněného dřevěného zábradlí. Protlačujete se vysokým rákosem a hluboko pod vámi čisťounká voda moře a na hladině jachtičky.

krása kolem cesty a výhledy krása kolem cesty a výhledy

Pak se dojde pod druhé místo, kterého jsme si užili v roce 2016, kde se to jmenuje Sole Mio a kde pan Frančesko umí i zazpívat ty pravé a božské italské árie.
A pak přijdou zase stavení a vy jdete a koukáte na tu nádheru pod sebou a to je Aragonský hrad a sklály sv.Anny, kde jsme si to užili při pobytu v hotelu Cartaromana.

a hlavně nádherné pohledy na hrad Aragonese a skály sv.Anny a hlavně nádherné pohledy na hrad Aragonese a skály sv.Anny

No a pak čekáte na linku 12 či 13, která jede na centrální autobusové nádraží. A zase se nejelo kolem Cartaromany a vy vysedáte a je tu kolem hluk a zmatek, který je spojen s novými turisty na Ischii. To pak zjistíte a oceníte, jak tam někde na vrcholu kopce je klid a dobrá nálada a tady zmatek nad zmatek a každý někam spěchá a táhne obrovské zavazadla.
Ale my už známe své a tak sedneme do autobusu co má nalepeno označení CD a co pojede až do S.Angela. Autobus stojí a vrčí, protože klimatizuje a tak se smějeme těm, co ještě neví co s nimi bude a potí se u těch svých obrovských kufrů na chodníku. Jak se náš autobus pohne z místa, už za jízdy by pak chtěli do něj naskočit, ale on jen popojede, protože přijel za ním druhý na stejný směr. To oni neví a tak ten náš pak odjíždí narvaný a ten za námi téměř bez lidí. Jo tak to tady chodí. A to ještě vylepší servis, protože ty tlačící davy nechá se tlačit a ještě jim trochu pomůže, protože přimáčknout ženský zadek je asi jeho potěšením.
Ale pak už není o čem psát, protože jedem tím naším směrem a v s.Angelu vystupujeme a jdeme na hotel. Koupíme si místní balíčky koření, aby bylo na celý rok vystaráno a mohli si tak občas připomenout místní vonící kuchyni.

Přichází sobota 24.června a my slavíme přípitkem na našich 45 let společného života a já k tomu mám svátek. No prostě je 24.června. Plán je daný, po snídani, která je opět na terase s nádherným výhledem na moře, kde už po ránu přibývá jachet. Prostě podíváme se na místní pláž pod autobusovou zastávkou v Succhivo.

tohle je tedy pláž Cava Grado tohle je tedy pláž Cava Grado a výhled na S.Angelo

Z dálky to vypadá romanticky a pořád jen na to koukáme, takže tentokrát tam zajdeme. Ale je sobota a my na pláž přicházíme kolem 10 hodiny. Takže tu vřískají malí Italové a jejich matky je okřikují a v jedné ruce drží cigárko. Tátové se pokukují po jiných a marně se snaží něco vidět na svých mobilech. Našli jsme si malý prostor ještě se stínem a na drzo se vtěsnali k dece co na ni asi někdo leží ale právě je ve vodě. Ano našli jsme si to místo, kde se neplatí a je stín a tak už je i jasné že si odposloucháme žvatlání českých učitelek, co se jim tady strašně líbí a co se jim jinde nelíbilo. Pak se objeví další hejkající Čechové co teplou vodu označí za studenou a pak vidíme že hošíka za pubertou co neumí ani plavat . Ale rozkřikují se jako praví Čechové, protože jim italové asi nerozumí, netuší že jejich žvásty slyšíme a vyhodnocujeme.
Stín velice rychle mizí. Nad námi vysoká skála a tak před sálavým teplem až horkem ještě podruhé do vody a pak rychle mizíme. Vy noví Čechové na této pláži, přejeme vám obrazně aby jste našli to krásné na Ischii a nehodnotili jen ta místa, kam zavítají místní hned po ránu v době svého volna.
Ale taky by mohli jít na lehátko s deštníkem co tu mají. Ale když vidíme tu cenu, tedy 5 eura za lehátko a 5 eura za slunečník, tedy dohromady 15 eur, a k tomu jen výheň a mořská voda a pak to srovnám s naší výhodnou cenou na Tropicalu, který je hned nad námi, kde jsou vody léčivé a slané v chlazeném bazénu a místa k poležení můžete po celý den měnit a je to jen za 10 eur, jak jsme to měli my, a nebo třeba za 23 jak to mají normální hosté, pak je fakt lepší jít lenošit v tom horku do tohoto Tropicalu. Ale kdyby tak kalkuloval každý, bylo by tam narváno a pak už by jsme to neměli tak poklidné, jak jsme si to při třech našich návštěvách užívali.

Takže horko nás vyhnalo a my se vydali za poznáváním Succhiva. Manželka to vzdala u kostela v Succhivu. A obrátila to, já pak šel až na okraj Panzy, abych se seznámil s místy, kde to je pěkné a mohl to nafotit.

tak tohle je soukromá vila s výhledem na S.Angelo v červnu kvetou oleandry i jako výsadba stromová kolem silnice

Bylo horko, ale tady je podél silnice osázena oleandry, které kvetou a dokonce svébytně voní a vrhají stín. Občas nějaká ta vila v kopci s nádhernou rozkvetlou zahradou a k tomu nějaký ten výhled jak k moři tak k vrcholům kopců.
Byl jsem utahán, ale dospěl jsem k cíli a to až k hotelu Maremonte a Belveder, které leží při cestě na pláž Sorgeto s horkými prameny přímo do moře.

tohle je na pozemku u hotelu Belveder a jdu zpět do Succhiva a ještě mají zavřeno

Už když jsem fotil, tak u bazénu při silnici neleželi žádné krásky, jen těla našich českých málo se pohybujících žen. No a když jsem míjel na balkoně, který sousedil z frekventovanou silnicí dva páry diskutující o tom, že nevidí na moře a ještě jim do toho hučí celý den ventilátor z kuchyně, tak určitě tento hotel mě nikdy neosloví i když je levný, snad nejlevnější v nabídce českých cestovek.
Kousek níž a pak po pravé straně kolmo do vrchu a když zmiňuji kolmo, tak kolmo to téměř je je nově položený asfalt a u toho směrovka hotel Belveder. No podařilo se mi to ještě vyjít. Nafotil jsem pěkné prostředí a u velkého hotelu, co byl nově postaven, jsem objevil i pěkné zátiší se dvěma malými bazénky. Výhled snad z pokojů na druhém patře hotelu. Tady by se bydlet dalo, ale je to jen pro ty co se válejí u vody. Co nemohou na nohy bych vstup zakázal. Vracel jsme se, protože jsem nafotil co jsme chtěl. Měl jsem v úmyslu jet na černo několik zastávek zpět do S.Angela, ale v době poledního klidu to jaksi nejezdilo
A když jelo, tak já už zase nevydržel stát či odpočívat na zastávce. A tak se stalo, že v Succhivu jsem našel i malou zkratku a objevil zadní vchod do pěkného hotýlku. Který měl i pěkný výhled na S.Angelo.
Když jsem dorazil na konečnou, tak jsem zjistil že pláž, kde jsme se ráno naposledy při tomto pobytu osvěžili v moři, je poloprázdná a tam kde jsme se po ránu mačkali není živáčka a dokonce nikdo nebyl ani ve stínu té nehluboké jeskyně. Asi tam muselo být pořádné horko.
Za to, že jsem poctivě došel po svých a nejel na černo, jsme obdržel nenadálou odměnu v podobě jízdy elektrotaxikem který jezdí pro hotel, kde bydlíme, s jeho hosty. A veze je na hotel bez zavazadel i gratis. To štěstíčko bylo proto, že právě dovezl na stanoviště taxiků hotelovou slečnu, co tady ukončila pobyt a tak mě vzal protože už jel jen zpět. Taky ale proto, že už můj obličej znal, ale taky možná proto, že na mě viděl, že mé síly jsou z té procházky u konce. No a pak už mohu jen sdělit, že přišla studená sprcha, zbavil jsme se slané mořské vody, tedy solí co na Vás v tom horku uvíznou. Zašel na hotelový bazén s teplou a léčivou vodou a zahájil jsme rekonvalescenci před zítřejším ranním odjezdem z hotelu. Ještě mohu zmínit, že večeře je připravována na terase a jídelníček se po týdnu opakuje. Takže zase si pochutnám na králíkovi, kterého doma nikdy neobdržím. No a z toho večera pak jen foto s osvětlenými jachtami a silnicí nad pláží Maronti.

večerní osvětlení silnice v Maronti a osvětlené jachty pod našim hotelem Loreley

A pak přišel objednaný přesun z Ischie do Prahy s noclehem na hotelu v Neapoli.

Ostrov Ischia jsem opouštěli v neděli 25.června. Po snídani ukončené v 8.00 jsme sešli na zastávku autobusů. Tím že jsme nejeli elektrotaxikem jsme ušetřili 9.50 eura. od hotelu na zastávku nám to s posezením na oblíbené lavičce a s poledními pohledy na S.Angelo trvalo jen 25 minut. Pak 40 minut jízdy autobusem do Ischia Porto, tedy na konečnou linky 1 a CD.
Pak nákup jízdenky na loď – trajekt společnosti Mademar s odjezdem 10.35 hodin. To jsme tu už byli, když přijela z Neapole a nastalo vylidnění, protože aut vezla málo. Ale těch lidí bylo požehnaně a snad tolik jich zase nastupovalo. Samé výpravy pro direkcí velitelů výprav. No podívaná, ale i tak za 30 minut co na to podle jízdního řádu bylo to nestihli a odjiždělo se o 10 minut později. Pak se nám podařilo dostat mezi prvními na břeh v Neapoli. bylo 12.15 hodin. pak jsme šli tam, kde jsem vystupovali z autobusové linky ALIABUS. Za rohem pro směr na vlakové nádraží a letiště jsme nastoupili a za 4 eura dojeli téměř k našemu hotelu na Via Garibaldi. Postoupili jsme sprchu a pak šli na prohlídku Neapole. Ráno ve 3.45 nás budil automat z recepce. Ve 4.00 jsme na recepci zaplatili pobytovou taxu 2,50 eura na den a osobu, recepční objednal taxi s pevnou cenou 17 eur za jízdu a ve 4.05 jsme nasedali, za 15 minut po ranních volných silnicích jsme vystoupili na letišti. Právě otevíraly vstupní halu. Letiště je přes noc od 0.00 zavřené. No a pak už to šlo obvyklou cestou a tak se stalo že přesně v 6.30 se letadlo odlepilo od země a o 1 hodinu a 30 minut později přistálo v Praze na letišti. Ale až v 9.10 jsme začali hledat nástup na linku provozovanou Českými drahami – linku AE, protože k odjezdu nově slouží jen „Terminál 1“ a značení, či řádně viditelné informace, jako v Neapoli na místě vystupování u „Terminálu 2“ o změně nejsou žádné. Pak jsme zjistili, že autobus s označením AE vyjede od sociálního zázemí, jede zpět k „Terminálu 1“ tam nastoupí dva cestující, ostatní totiž ještě hledají, kde by měli nastoupit, a projede bez zastavení kolem „Terminálu 2“, kde je dav mávajících, že by taky hodlali nastoupit. Aha, to asi budou nové služby cestující veřejnosti. Ale pak jsme dojeli na nádraží a tady vlak s odjezdem 9.22 měl už 20 minut zpoždění pro ohlašovanou poruchu lokomotivy. Domů jsme dorazili se 30 minutami zpoždění. Jen to pivo ve vlaku koupené v bufetovém voze bylo najednou levné, protože plechovka s půl litrem byla „jen za 35 Kč“, tedy jen za více jak 1 euro. V Neapoli by to bylo 3 eura. A tak jsme zase doma a můžeme si říci, že dovolená, i když ne dovolená v případě důchodců, jen povolené utrácení těžce našetřené almužny ( ve srovnání s Itali či jinými ) máme za sebou.

Tuto báječnou možnost utrácet těžce našetřené prostředky za rozumné služby plné krásných zážitků a pohody nám zajistila k naší úplné spokojenosti italská Lostar.it, řízená zkušenými českými děvčaty Hankou a Martinou. Mockrát děkujeme.

Tady jsou fotky z posledních dvou dnů na Ischii :

[prohlížej jednotlivé fotky]

◄123456►

Similar Posts:

• 02 – Vzpomínka na výlet do městečka Nin – červen 2023. – 6.7.2023
• 01 – Vzpomínka na Chorvatské Vrsi mulo, – červen 2023. – 6.7.2023
• Procházkou od sv.Hostýna na Tesák – 21.května 2017. – 22.5.2017
• 09_GC – Dva dny na plážích Playa del Inglés už bez auta. – 17.2.2013
• 07 Středa 15.července – lázně Kalithea a celý záliv Faliraki – 19.7.2020